Horolezectví bylo mou zálibou již od útlého věku. Jako kluk jsem měl možnost vyzkoušet si lezení na umělé stěně a také ve skalnatém terénu na táboře v Orlických horách. Hrozně mě to bavilo a byl jsem přesvědčený, že v lezení budu pokračovat. Ale jak už tomu tak bývá, postupem času člověk upouští od svých koníčků a věnuje se novým zálibám i životním nezbytnostem. Střecha Evropy však pro mě byla vždy snem, který jsem si hodlal jednou splnit. Myšlenka výstupu na MontBlanc, nejvyšší horu Evropy, mě napadla v minulém roce, kdy jsem na symbolu Slovenska, hoře Kriváň 2494 m.n.m., požádal svoji přítelkyni o ruku, která, i přes pro ni strastiplnou cestu, řekla ANO. Právě v tento moment jsem začal střádat plány k dobytí nejvyššího vrcholu Evropy. Přece jen od této chvíle mi začíná odbývat čas, kdy mám ještě možnost podniknout nějakou expediční výpravu.
O výstupu na MontBlanc jsem se svěřil svému kamarádovi Tomovi, který je velmi dobrým lezcem a má jisté zkušenosti z horského terénu. Poté co uslyšel moje plány, bez rozmyslu odvětil: „Do toho jdu s tebou“. Rok dopředu jsme začali plánovat detaily výpravy. Všechno bylo již dokonale namyšleno a nezbývalo nic jiného, než se těšit až přijde den, kdy vyrazíme do Francie. Osud nám to však nepřál! V únorovém odpoledni se mi rozzvonil mobil a ozval se Tom: „Mám pro tebe špatnou zprávu, včera jsem si zlomil stehenní kost“. V tu chvíli bylo po nadějích a vrchol MontBlanc se začal rychle vzdalovat. Věděl jsem, že na tolik namáhavou výpravu nemůžu vyrazit sám. K mému štěstí jsem na internetu narazil na cestovní kancelář, které se výstupy na horské vrcholy zabývá. Zájezd, který cestovní kancelář nabízí, byl sedmi denní a dělil se na dvě části.
V první části výpravy nás čekala nezbytná aklimatizace v Itálii vedle pohoří Monte Rosa. Všeobecně platí, že od výšky 3000 m.n.m. je aklimatizace nezbytná. První den jsme vyrazili z vesnice Saint Jasques, až na vysokohorskou chatu RifugioGuided’Ayas nacházející se ve výšce 3420 m.n.m. Po náročném výstupu jsme s překvapením zjistili, že je chata až na pár míst zcela plná, tím pádem bylo jasné, že někteří z naší výpravy budou muset spát na zemi. Mezi ty „nešťastníky“ jsem patřil i já. Po probděné noci na chladné zemi v jídelně, nás čekala náročná cesta až na vrchol naší první čtyřtisícovky Breithorn 4164 m.n.m. Celá cesta vede po ledovci, tudíž je zapotřebí mít na botách upevněné mačky a v ruce cepín. Vzhledem k tomu, že se hned nad chatou nachází trhliny v ledovci, z nichž do některých by se bez problémů vešel autobus, museli jsme být od samého začátku výstupu navázáni na lano. Tyto viditelné trhliny však nepředstavují nijak vážné riziko, člověk je vidí, takže se jim snadno vyhne, mnohem větší riziko pak představují trhliny, které jsou překryté vrstvou sněhu a nejsou tak na první pohled vidět. Pod vrchol Breithorn jsme se dostali po necelých 5 hodinách chůze. Při stoupání do ostrého svahu se ze zadu ozvalo: „ Zpomalte, Radek se začíná nějak motat“. Průvodce Venca rozhodl, že nahoru půjde jen ten, kdo chce a má na to ještě dostatek sil. Ze sedmičlenné skupiny, jsme na vrchol pokračovali v pěti. Nahoře nás čekala odměna v podobě nádherných výhledů, z nichž ten západní byl na slavný vrchol Matterhorn 4478 m.n.m. Díky velmi dobré viditelnosti vidíme i cíl naší výpravy MontBlanc, který je vzdálen přibližné 130 km vzdušnou čarou. Po pořízení pár nezbytných fotografií jsme se vydali k sestupu, který vedl přes úzký hřebínek sotva na dvě nohy. Sestup navíc komplikoval silný nárazový vítr, tudíž bylo třeba vážit každý svůj krok. Po 5 hodinách jsme se dostali nad chatu, kde nás čekaly již zmiňované ledovcové trhliny. Led a sníh se ve výšce 3700 m.n.m. začal rozpouštět pod náporem ostrého slunce. Z posledních sil jsme překonali všechny nástrahy a dostali se do bezpečí k naší chatě. Skupina z nás se rozhodla, že ještě brzy ráno vyrazí za dobytím dalšího čtyřtisícového vrcholu Pollux 4092 m.n.m. Ráno však zuřila silná vichřice, proto se plány změnily a všichni jsme se vydali na sestup do vesnice. Později jsme se od další České skupiny dozvěděli, že v oblasti, do které jsme měli toto ráno namířeno, se ztratila skupina 13 lidí…
Ve druhé části jsme se přesunuli do Francouzské vesnice Saint Gervais. Noc jsme strávili v kempu Domes of Miage, odkud jsme v ranních hodinách vyrazili na zastávku zubačky Col de Voza 1653 m.n.m. Poměrně velká část se dá vyjet autem a poslední asi 2 km se jde pěšky. Zubačka nás vyvezla do cílové stanice LeNidd´Aigle dovýšky 2372 metrů, odsud už musí každý po svých. Podle vybavení, které s sebou měli někteří lidé, jsem poznal, že míří na vrchol stejně jako my, ale většina lidí jsou turisté, kteří míří na vyhlídku a pak jedou zpět dolů. Panuje krásné počasí a cesta k chatě Tete Rouse 3167 m.n.m. nám trvá přibližně 3 hodiny, zde je poslední oficiální tábořiště, kde je možné přespat ve stanu. Při příchodu se počasí razantně mění, začíná padat déšť se sněhem a teplota se najednou pohybuje těsně nad bodem mrazu. Rychle stavíme stany, ale i tak jsme po chvíli celý promoklý. Plán na odpoledne je tedy jasný: sušit promočené věci nad plynovým vařičem. Přestává pršet a konečně vidíme cestu, kterou se v brzkých ranních hodinách budou ubírat naše kroky. Nad tábořištěm se nachází asi jeden z nejnebezpečnějších úseků našeho výstupu. Cesta vede po strmé skále nahoru, kde se musí počítat s minimálními lezeckými zkušenostmi, odhadovaná obtížnost 1 UIAA, ale místy i obtížnost 2 UIAA, která činila některým „lezcům turistům“ problémy. Hned na začátku jsme se museli vypořádat s první nástrahou v podobě Grand Couloiru, což je žlab ve skále (cca 50 m dlouhý) kde velmi často padají kameny i o průměru jednoho metru. Začíná se pomalu stmívat a tak jdeme připravit vydatnou večeři, před velmi náročným dnem. Od Radka se dozvídám, že není nijak dobrým lezcem, ba naopak toto jsou jeho první zkušenosti v horském terénu…Při naslouchání těmto slovům začínám myslet na nejhorší, vytahuji Radka ze stanu a začínám mu ukazovat cestu, kterou se zítra půjde. Začínám ho připravovat na všechna možná rizika, která nás budou na skále čekat. Statisticky se nejvíce smrtelných nehod stane právě v úseku mezi chatou Tete Rouse a chatou Gouter3817 m.n.m., při lezení na skále. Rozhodně se zde nevyplatí něco podcenit. Po večeři se domlouváme s ostatními na čase výstupu. Vzhledem k tomu, že nás na vrchol MontBlanc čeká 1700 výškových metrů, kde je téměř o polovinu méně kyslíku, než ve standardní výšce ve které žijeme,volíme čas východu ve 2 hodiny ranní. Radek se rozhodl, že zítra s námi nepůjde a bude radši čekat ve stanovém táboře. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce, pokud by s námi Radek vyrazil, tak by s jeho zkušenostmi na skále ohrozil dozajista vlastní život. Pokud by tento úsek překonal, tak by ho čekal další složitý úsek v podobě několika ostrých hřebenů, pod vrcholem MontBlanc, kde by ho nejistý krok mohl opět ohrozit, ale nejen jej, ale i celou vrcholovou skupina, která by s ním byla navázaná na laně. Mé myšlenky opouští nejhorší scénáře a začínám si připravovat vybavení na vytoužený vrcholový den. Beru jen opravdu nezbytné věci v podobě: dostatečného oblečení pro případ nouze, energetických tyčinek, teplého čaje a dostatku vody. Je to tady, uprostřed nočního klidu, mě probouzí zvonící budík, rychle vstávám a začínám vařit vodu na pořádné jídlo v podobě travellunche, které mi dodá nezbytnou energetickou hodnotu před náročným výstupem. Nandávám si sedák a helmu a vyrážím za ostatními na sraz. Vyrážíme po 2 hodině ranní pod osvětlením čelovek. Po několika minutách se nacházíme před pověstným Grand Couloirem, který je naprosto v klidu bez náznaků padajícího kamení. Rychle ho probíháme a začínáme stoupat strmě po skále, kde nám pomáhají fixní lana, přes které se lze jistit. Po 3 hodinách se ocitáme u staré chaty Gouter, která již není v provozu a byla nahrazena moderní novou chatou Gouter, která se nachází o pár stovek metrů dál. Nad starou chatou už nás čeká jen a jen ledovec, po kterém se dostaneme až na samotný vrchol. V nové chatě Gouter si dáváme krátkou přestávku na doplnění energie a přípravu nezbytného vybavení maček a cepínů. Po přípravě se vydáváme opět na cestu, je stále tma a před námi se táhne had čelovek, který končí až za horizontem Dome duGouter, na který přicházíme za svítání. Otevírá se nám nezapomenutelný pohled na masiv MontBlanc.
Pořizujeme pár fotografií a vydáváme se k bivakovací chatě Vallot 4362 m.n.m., která je vzdálená co by kamenem dohodil. U bivaku si dáváme menší přestávku na občerstvení, jelikož za sebou máme 1300 výškových metrů, které jsme zdolali za 6 hodin, stále nás však čeká posledních 400 výškových metrů k vrcholu. Hned první prudké stoupání nám dává pořádně zabrat, sklon svahu je tak prudký, že jdeme doslova po čtyřech, do toho se přidává již značná nadmořská výška, která nás nutí stále častěji odpočívat. Průvodce Venca nasadil svižné tempo, snaží se totiž o co nejrychlejší přesun z nebezpečného místa, ve kterém je vyhýbání se s ostatními lidmi, kteří výstup nezvládají a sestupují dolů, problém. Sestupující lidé nejspíš podcenili aklimatizaci, která je při výstupu do takové výšky absolutní nezbytností. Mnoho lidí tento fakt podcení a pak jim nezbývá nic jiného než smeknout před velikánem a s pokorou ho opustit. Opět nás čeká další nebezpečný úsek, kdy musíme přejít ostrý hřeben, který spadá na Francouzskou a Italskou stranu, pokud by někdo z týmu udělal chybu a spadl dolů, další člen týmu musí skočit na druhou stranu, aby rozložil síly na laně, jinak hrozí spadnutí celé skupiny dolů do údolí. Po překonání tohoto místa, nás čeká trochu šplhání po ledovci, který se rozlomil a vytvořil tak lehce lezeckou pasáž, která je pro nás příjemným zpestřením. Zbývá nám překonat poslední dva před vrcholy, sil nám razantně ubylo, tak se každý soustředíme na vlastní kroky. Po pár desítkách minut už není kam stoupat a my se ocitáme na samotném vrcholu MontBlancu 4810 m.n.m., který je zároveň nejvyšším vrcholem Evropy.
Výstup nahoru nám trval 8 hodin a organismus už pociťoval značnou únavu. O tom, zda jeMontBlanc opravdu nejvyšším vrcholem Evropy se doposud vedou vášnivé debaty, ale já osobně ho za něj považuji, protože se jednoznačně nachází na území Evropy.Po zdolání vrcholu jsem očekával absolutní euforii z dosažení našeho cíle, tato euforie u mě však nepropukla. Uvědomil jsem si totiž, že jsem vlastně v půlce cesty a čeká mě ještě velmi náročný sestup, dolů do bezpečí. Cílem každého horolezce by tak nemělo být dosažení vrcholu, jako takového, ale především bezpečný návrat domů. Sestup byl velmi náročný, bojoval jsem s únavou, která pramenila z brzkého vstávání a náročného výstupu. V bivakovací chatě Vallot jsme si dali větší pauzu, na doplnění sil a velmi krátký spánek. Nepatrnou část po ledovci jsme doklouzali, aspoň jsem si vyzkoušel brzdění cepínem. Nejtěžší část sestupu nás čekala na skále pod starou chatou Gouter. Doplnili jsme energii a za dvě hodiny jsme byli v basic campu u chaty Tete Rouse. Vyčerpání po 14 hodinovém výstupu a sestupu bylo natolik značné, že jsem si nebyl schopný uvařit ani něco k jídlu. Následující den ráno jsme začali sestupovat ke konečné zastávce zubačky, která nás odvezla zpět do údolí.
Závěrem bych zmínil, že výstup na MontBlanc je značně fyzicky náročný, pokud tedy volíte variantu výstupu od chaty Tete Rouse, až na samotný vrchol, musíte překonat převýšení 1700 výškových metrů nahoru a pak také dolů. Člověk by měl být dobře aklimatizovaný, jinak mu hrozí, že se mu po cestě udělá špatně a vrcholu nedosáhne. Nezbytnou součásti je ideální počasí, v případě MontBlanc se dá říct, že si hora počasí řídí sama a nikdy není záruka, že počasí opravdu vydrží. Nebezpečným rizikem může být bílá tma, kdy je orientace v terénu velmi obtížná. Člověk, který by se tam chtěl podívat, by měl mít něco natrénováno a mít určité zkušenosti z vysokohorského terénu.
Autor: Bc. Jiří Dostoupil