I v dnešním uspěchaném světě se stále najdou místa, kde čas nehraje žádnou roli. Kde se žije pouze přítomností. Kde důležitý je jen klid a mír v duši. My jsme jedno takové místo našli na jihu Číny. Na tři týdny se nám stal domovem chrám zvaný Nan-Shaolin ve vrcholcích hor provincie Fujian. Místní šaolinští mniši a silně věřící Číňané nás s otevřenými srdci přijali mezi sebe a sdíleli s námi nejen své životy, ale i svou víru v Buddhu.
Jak jsme se do šaolinského chrámu dostali
Já a můj přítel jsme se do chrámu dostali v rámci dobrovolnického programu jako první Češi vůbec. Nan-Shaolin je díky místním šaolinským mnichům ovládajícím bojová umění slavným chrámem po celé jižní Číně. Jeho součástí je škola, kde své techniky předávají dále svým dvěma stům studentů. To byl také hlavní důvod, proč jsme se do chrámu přihlásili my. Pobyt v chrámu nám však nakonec dal mnohem více, než jen lekce kung fu.
Škola bojového umění byla také důvodem, proč se mniši rozhodli více otevřít světu. Jejich myšlenkou bylo rozšířit povědomí o jejich výuce i za hranice Číny, aby v budoucnosti mohli otevřít další školy i v jiných státech světa. Proto si poprvé v historii chrámu mezi sebe pozvali zahraniční pomocníky. A tak jsme se společně se Švýcarkou, Izraelcem a dvěma Francouzi ocitli v týmu čínských dobrovolníků. Ti žili v chrámu už několik let a všichni do jednoho byli silně věřícími buddhisty. I přes to, že neuměli moc dobře anglicky (a my čínsky už vůbec ne), vždycky jsme si našli cestičku, jak si vzájemně porozumět.
Život v šaolinském chrámu ani zdaleka není jen o kung fu
Náš účel byl prostý – postarat se, abychom nasytili přes 200 hladových krků. Náplní práce 4 hodiny denně tak bylo především sbírání zeleniny (strava byla čistě veganská), zahradničení a pomoc s přípravou jídel. Jiné dny jsme odváželi hordu oblečení jako dary do jiných chrámů. V pošmourné dny jsme vyráběli rukodělné suvenýry na prodej. O víkendech se připravovalo jídlo, které se zdarma rozdávalo návštěvníkům chrámu.
Techniky kung fu jsou běžným lidem zahalena tajemstvím. Proto jsme se nemohli do lekcí ihned zapojit, jak jsme si ze začátku mysleli. Protože jsme v chrámu byli prakticky vetřelci, museli jsme si nejdříve získat důvěru mnichů. To znamenalo tvrdě pracovat a dodržovat jejich pravidla. Jedním z nich byl zákaz dotyků a vzájemných návštěv na pokojích mezi muži a ženami. Což se nám jako páru moc nelíbilo. Také jsme nebyli nadšení z brzkého vstávání na ranní bohoslužbu, která začínala už v 5:00 hodin. Mniši nás často zvali na čajové ceremoniály, kde jsme s nimi za pomoci překladatele vedli sáhodlouhé debaty o buddhistické filozofii.
Až po nějaké době se mniši uvolili dát nám několik lekcí kung fu. Protože jsme se jim zalíbili, sdíleli s námi i své znalosti meditace a čínské medicíny. Každý večer jsme se účastnili přednášek o buddhistické filozofii. A ani náboženské obřady nás neminuly. Ty probíhaly hodinu každé ráno, odpoledne a večer, kdy jsme zpěvem a nespočetným množstvím úklon uctívali Buddhu. Krátké několikaminutové modlitbičky se nám nevyhnuly ani přes den. Ty jsme se spjatými rukami odříkávali všichni společně nahlas před snídaní, před obědem, před prací a ještě po práci.
Životní příběhy čínských dobrovolníků
Ze začátku jsme se v chrámu necítili moc dobře. Jako zarytí ateisté jsme v tomto způsobu života neviděli smysl. Čím déle jsme ale v chrámu zůstávali, tím více jsme si to tam zamilovali. Nejen kvůli okolní nádherné přírodě, ale především díky lidem, kteří nás obklopovali. Byli to ty nejspokojenější bytosti, co jsme kdy potkali. Jejich dobrosrdečnost byla nekonečná. A klid v duši z nich přímo zářil. Čas pro ně nehrál žádnou roli. Existuje buďto teď, anebo nikdy.
Lidé k nám byli otevření. Při čajových ceremoniálech (ty probíhaly 2krát denně) a během práce nám vyprávěli své životní příběhy. Dozvěděli jsme se, že v podstatě každý byl předtím nešťastný. Neúplný. Cítil, že jeho život postrádá směr. A že se se svým trápením nemá na koho obrátit. A tak přišel do chrámu. Především, aby si odpočinul a ujasnil, co od života chce. Prakticky všichni už ale v chrámu zůstali, protože tady našli to, co hledali. Spokojenost, štěstí. A také svou víru. Víru v Buddhu, který je vždy vyslyší.
Jak pobyt v chrámu ovlivnil nás
Upřímnost a sílu své víry dokazovali každý den, když se modlili s pevně semknutými víčky. Když se hluboce klaněli sošce Buddhy, kdykoliv procházeli okolo. Když o Buddhovi mluvili velmi vážně a s úctou v hlasu. To vše nás přesvědčilo dívat se na náboženství jinak. Naučili jsme se chápat a respektovat víru lidí. Ať je jakákoliv.
Po třech týdnech jsme chrám Nan-Shaolin opouštěli jen neradi. Odjížděli jsme však nejen s klidem v duších, ale i lehkostí na srdcích a jiným pohledem na svět.
Autorka: Ilona Bradáčová