Nevím, kdy přesně se to stalo. Myslím, že to tam bylo odjakživa. Fascinace a obdiv lidí, kteří si sbalí krosnu a vydají se do přírody na trek, který jdou i několik dní. Sama už jsem tohle nějakou dobu toužila taky zažít. Když jsem našla tu správnou parťačku a levné letenky do Finska, bylo to jasné. A tak jsem se i já vydala na svůj první několikadenní trek v životě.
„Proboha, proč zrovna Finsko?“ Mojí vášní jsou severské země, což se dost často setkává s nepochopením. Ať už se rozhodnu pro jakoukoliv destinaci na severu Evropy, vždy musím odpovídat na tu samou otázku. Moje odpověď je jednoduchá. Příroda. Krásám tamní panenské a lidskou rukou nedotčené přírody jsem podlehla už dávno. Poprvé, pár let zpátky, to byla divokost norské krajiny, která mě naprosto uchvátila. Pokračovalo to Švédskem. A proč Finsko? Protože tam jsem ze skandinávských zemí ještě nebyla.
Hlavním cílem naší výpravy byl národní park Oulanka na severu země. Konkrétně jsme chtěly jít trek zvaný Karhunkierros neboli v češtině Medvědí okruh. Plán byl strávit týden v pustinách finské přírody. Kromě nabiflování se instrukcí, co dělat při setkání s medvědem, jsme tak musely odhadnout dostatečnou zásobu jídla a vybrat jen to nejdůležitější vybavení. V krosně postupně přistával vařič, ešus, zapalovač, nůž… A taky karimatka a spacák. Jo a ještě pořádně teplý oblečení. Ježiš, a kam se stanem? Uf, hotovo, vešlo se. Takže hurá, můžeme vyrazit.
Překonáváme polární kruh
Večer po přistání v Helsinkách jsme rovnou sedly na autobus a během noci zdolaly skoro celé Finsko – z jihu až na polární kruh do města Rovaniemi. Přestože byl tou dobou teprve začátek září, ve Finsku už měli chladnější teploty. Čím víc jsme stoupaly na sever, tím víc jsme s hrůzou pozorovaly, jak teplota na teploměru klesá. Když jsme ráno vystupovaly v Rovaniemi, teploměr hlásil 8°C. Uch…
V Rovaniemi jsme se nezdržely dlouho. Jen jsme v nedaleké vánoční vesničce pozdravily Santu Clause, který tam žije, slavnostně překročily hranici polárního kruhu, a zase jsme pokračovaly dál. Měly jsme před sebou ještě pěkný kus cesty přes Laponsko (oblast za polárním kruhem). Protože v těchto končinách je doprava řídká, anebo spíše vůbec žádná, rozhodly jsme se stopovat. Příjemně nás překvapilo, že to frčelo jako po másle. Během pár hodin jsme stopem přejely 200 km a ještě to odpoledne dorazily na místo – na začátek našeho vytyčeného treku Karhunkierros.
Měly jsme před sebou 80 km pěší túry. Jen finské lesy, jezera a my dvě. A možná pár medvědů. S nadšením jsme vyšláply vstříc dobrodružství.
„Ruska“ ve Finsku
Karhunkierros – Finové to vyslovují s tvrdým a zvučným „rrr“ – patří mezi nejkrásnější treky Skandinávie. Zrovna začátek září je na trekování v NP Oulanka nejlepší doba. V těchto severských končinách už totiž začíná podzim. Ten pravý podzim, kdy příroda doslova hraje všemi barvami. Od jasně žluté, přes sytě oranžovou až po rubínově červenou. Finové tomuto přírodnímu úkazu říkají „ruska“. A právě Oulanka je jedním z nejlepších míst, kde se dá tahle dechberoucí podívaná zažít.
Příroda v Oulance, nejen díky „ruska“, byla rozmanitá a kouzelná. Podobu měnila každých několik kilometrů. Procházely jsme rozsáhlými lesy, březovými háji, zbarvenými loukami, kolem jezer a divokých řek a zdolávaly lanové mosty. Túru s těmito výhledy jsme si vyloženě užívaly.
Překonáváme zimu
Trek ještě k tomu vylepšovaly dřevěné chatky, které může zdarma využít každý, kdo trek jde (dovnitř se vejde až 20 lidí). Kromě dřevěných pryčen na spaní, jsou k dispozici většinou i kamna, vařič a suchý záchod. Chatky jsou rozeseté podél trasy zpravidla každých 15 – 20 km. Úžasné je, že tenhle systém volně přístupných chatek funguje nejen na Karhunkierrosu, ale na většině dlouhých stezek v celé Skandinávii.
Nám se ale poštěstilo schrupnout si v teple chatiček jen dvě noci. Ty ostatní jsme spaly ve stanu. Což je normálně pecka, ale tou dobou noční teploty klesaly pod nulu. I když jsem spala v zimní bundě a kulichu, třesavku jsem měla ještě ráno, když jsem si u jezera čistila zuby.
Překonáváme samy sebe
Čím déle jsme byly na treku, tím víc jsem si to zamlouvala. Objevila jsem totiž dokonalou kombinaci pohybu a odpočinku zároveň. Prakticky nic jsme neřešily. Jen jsme šly a šly. A byly se svými myšlenkami. Byl to skvělý způsob vyčištění hlavy.
Trek jsme šly nakonec 4 dny, které utekly jako voda. A já jen zírala, jak to bylo úžasný. Jasně. Byly tam nepříjemný chvíle, kdy mi brečela záda bolestí, žaludek nadával hlady a v noci jsem se klepala zimou. To všechno jsou ale drobnosti, které vytěsní ten nezapomenutelný pocit dobrodružství a osvobozujícího zážitku.
To hlavní ale, co jsem si z Finska odvezla, byla radost. Že jsem to dokázala. Nejen, že jsem zvládla ujít těch „hloupých“ 80 km. Ale že jsem překonala vlastní hranice. A že jsem si splnila sen. Tenhle pocit mě naplňoval celou cestu zpátky na jih, kdy jsme si užívaly poslední výhledy na „ruska“. Byl tam i po návratu domů. A vlastně nikdy nezmizel. Už tehdy jsem věděla, že tenhle trek nebyl první a nebude ani poslední. Ani návštěva Finska ne.
Autorka: Ilona Bradáčová